Konec flákání, hurá do práce!

Tak mám za sebou první tři pracovní dny. Sezona už pomalu klepe na dveře a mně v pondělí skončily prázdniny. Občas už mi to nicnedělání lezlo krkem. Po minulém roce, který jsem strávila uklízením pokojů a chystáním snídaní v Hostalu Casbombu jsem se opět vrátila k ryze kuchařské činnosti předloňského roku. Ještě před mým odjezdem do Česka, kde jsem strávila týden a pak dva dny v Madridu, se mi podařilo sehnat práci. Naštěstí. Stále ještě visí krize v ovzduší a už jsem začínala mít strach, že nic neseženu. Samozřejmě jsem plašila. Koncem února na promenádě po zimě znovu otevřela restaurace Pasta Pasta, která platí za jednu z těch stylovějších. Přes zimu prošla velkou rekonstrukcí. Tak jsem se tam zašla zeptat. Šéf je Holanďan a je všeobecně znám svým nevypočitatelným chováním. Řekněme, že je trochu hogo fogo. Naštěstí jej ohromil počet jazyků, kterými hovořím (do počtu jsem uvedla i slovenštinu, haha) a poslal mě za šéfkuchařem Lucasem, že se máme nějak domluvit.

Výsledkem je, že budu dělat pizzu. Každý tam má svůj rajón. Jeden dělá saláty, jiný těstoviny a já budu dělat pizzu.

Takže jsem toto pondělí naklusala na půl devátou do práce, vyfasovala oblečení a začala se zaškolovat v chodu kuchyně. Naštěstí se v Pastě pracuje na směny a ne tak blbě, jako před dvěma lety v Café del Sol, kdy jsem měla tříhodinovou pauzu a pak naklusala na do práce znovu. Takže o půl páté mizím domů i s nějakým jídlem s sebou.

Mezipřistání v Madridu

Tak se zase po dlouhé době hlásím. Ale tentokrát ne z Mallorky, ale z Madridu. Celý minulý týden jsem byla na otočku v Česku a návratu na Mallorku jsem využila k poznání dalšího místa na mapě Evropy (stejně bych musela přesedat, přímé lety jsou neskutečně drahé). A volba padla na Madrid. Zabookovala jsem si tři noci v levnějším hostalu v centru města kousek od Plaza Mayor. Vybavení není nejmodernější, ale na pokoji mám TV a wifi. Hned po příjezdu jsem se vydala s foťákem do nočních ulic. A nestačila jsem se divit, jak to tu žije. Částečně to asi bude tím, že je sobota. Každopádně mě noční Madrid nadchnul, procházela jsem se uličkami a obdivovala majestátní paláce i stylové hospůdky. V jedné nedaleké tržnici to žilo. Stánky s jídlem a pitím byly obsypané lidmi. Vydala jsem se tam na čumendu a nechala se u jednoho stánku zlákat rybími chuťovkami. Ani jsem příliš nepátrala po obsahu nádivky, a tak jsem nevědomky ochutnala i chobotnici. Na tom tácu to z dálky vypadalo jako gyros. Abych pravdu řekla, chobotnici do svého jídelníčku zařazovat nebudu.

celou neděli jsem běhala s foťákem po městě a fotila nejen památky, ale i lidi (jak mi bylo doporučeno některými členy Spolku prostějovských fotografů, jehož součástí jsem. Prý mi jde živá fotka lépe, než krajiny.). Večer jsem padla mrtvá do postele s myšlenkou, že bych ten pondělní den mohla využít k návštěvě nějaké pamětihodnosti v blízkém okolí Madridu. Přece jen jsem si již centrum prochodila.
Nejdříve mě napadlo Toledo. Jen půl hodiny vlakem. Ale jelikož jsem neměla moc času si něco o tomto světoznámém a krásném městě nastudovat (únavou se mi zavíraly oči), tak jsem zvolila návštěvu kláštěra El Escorial v podhůří nedaleké Sierra de Guadarrama.

Měla bych ale více dát na různá znamení. Ráno jsem ani za boha nemohla najít zastávku autobusu, který by měl k Escorialu jet (jak jsem si našla večer na netu). Tak jsem se metrem přesunula na severní vlakové a autobusové nádraží a tam jsem již měla větší štěstí. Nakonec tam nejel autobus, ale příměstský vlak. Ještě mě čekalo menší drama, když až 2 minuty před odjezdem vlaku se na tabuli ukázalo, z kterého nástupiště. Do vlaku jsem nasedla docela zchvácená. A pak už jsem se nechala odvážet na severozápad. V dálce bylo ještě zasněžené pohoří. Po více než hodině jsem dorazila do malého městečka El Escorial a začalo další hledání. Tentokrát WC. Na to, že bylo pondělní poledne, bylo tam nějak podezřele poklidno. Když jsem vystoupala až ke klášteru, zjistila jsem proč. V pondělí je totiž El Escorial zavřený (stejně jako většina muzeí v Madridu). V tu chvíli jsem si nadávala, že jsem opět nedala na znamení a nezůstala raději v Madridu. Tak jsem si zašla do nejbližší restaurace na WC a objednala si bramboru s alioli, která nestála za nic. Tak jsem se prošla kolem rozlehlého klášterního areálu a po dvou hodinách jsem zase seděla ve vlaku směr Madrid. Tam jsem rovnou zamířila ke královskému paláci, který jsem chtěla vidět. Bohužel se vevnitř nemohlo fotit. Byl to docela zážitek, hlavně zbrojnice se všemi těmi brněními.